Hipoterapie pro seniory

Vezměte babičku a dědečka ke koním!

 

V únorovém časopise Jezdectví nám vyšel krásný článek nejen o našich aktivitách se seniory. Na otázky Zdeny Motyginové odpovídá za Carrick Stables Adéla Barvínek.

27336876_788391398030395_5982937041556418115_n27337335_788391414697060_4634611409721126919_n

Jak jste se dostala ke koním? Kde jste jezdila, s kým trénovala?

Mám to v sobě zakořeněné odjakživa, z rodiny nikdo nejezdí ani nemá zásadnější vztah ke zvířatům. Sotva jsem se v šesti letech naučila psát, psala jsem si tajné deníčky o budoucnosti parkurové hvězdy, o zážitcích s koňmi a vlastní stáji. Nevím kde se to bere – ale pozoruji to i u dětí, které trénuji ve své stáji Carrick Stables u Jesenice u Prahy. Některé se s tím jednoduše narodí.

Začínala jsem v klasickém oddíle, prožila spoustu karambolů, pokusů a omylů. V dospělosti jsem se spojila s koňmi i vzděláním (Chov koní na ČZU) a zaměstnáním – z nichž nejzajímavější byla práce pro amerického jezdce, který toho času žil v Čechách a účastnil se velkých závodů – zákulisí Světového poháru a podobných podniků pro mne bylo jako magnet. Sbírala jsem zkušenosti, ale ikona vlastního trenéra mi na cestě za snem o vlastních úspěších stále chyběla. Ve čtyřiadvaceti jsem potkala svého skvělého manžela, dřívějšího fotbalistu Slavie, který ze svého sportovního úhlu pohledu řekl prostě ,,jedeme za nejlepšími“ – a tak jsem se ocitla v Hořovicích u Opatrných. Několik zim jsem tam pak protrénovala s Natálkou Roučkovou, se kterou jsme prorostly profesně, ale hlavně i osobně. Když pak žili s Alešem v Horse Academy v Radimovicích, byla jsem na zimu tam. Tam jsem se potkala i se super koučem Dejvem Fialkou, tehdy trenérem Kolowrat teamu, který mne aktuálně trénuje – mou první zimu, kterou díky nové vlastní hale trávím doma v Carrick Stables v Osnici u Jesenice u Prahy.

Který kůň pro Vás nejvíce znamenal a proč?

V tuhle chvíli máme 17 vlastních koní a každý z nich pro mne hodně znamená, stejně jako ustájení koně a ti, které mám svěřené v tréninku. Je ale pravda, že mám takový trojlístek koní, se kterými jsem začala předloni chodit parkury stupně ST, a to jsou prostě ,,moji kluci“. Je to Chaman – toho jezdím majitelům od jeho pěti let a v devíti šel se mnou první 140 cm vysoké parkury – to je krásný pocit… Dál je to nejúžasnější už šestnáctiletý Aron, známý dříve jako kůň Ondry Zváry s velmi dobrými výsledky v nejvyšších soutěžích, s tím nám přebývaly vloni jen 4tr.b. v kvalifikaci na MČR v kategorii žen. Podařilo se nám ale alespoň 4.místo v seniorech na oblastním mistrovství… A třetí zmíněný je Carrick a Rede, holštýnský plemeník, kterého jsem měla tu výsadu 15 měsíců vlastnit, než ani při třetí operaci nevyhrál nad kolikou… Po jeho smrti jsme přidali jeho jméno do názvu stáje a ten je opravdu nezapomenutelný. Hlavně jeho ,,hengstlich“ svíce v rohu kolbiště:-), skok bez limitu a schopnost být zcela nad věcí… Mám i velice dobré mladé koně, doufám že o nich bude časem slyšet, na ty se moc těším.

Kdy vznikla Vaše nynější stáj? Kolik máte koní a jaké je vybavení? Čím se v ní zabýváte, jaký je denní/týdenní program?

Když jsem před šesti lety potkala svého manžela, viděl ve mne hořet mou vášeň a podpořil mne – založili jsme vlastní stáj ve v tu chvíli vybydleném objektu u Prahy bez boxů, jízdárny, ale i třeba sprchy v bytě. Bylo to náročné, ale prokousali jsme se tím, zařídili se, udělali chyby a poučili se z nich – a vybrousili styl. Už zavedenou fungující firmu Carrick Stables jsme před rokem rozšířili v nových prostorech areálu Nako v Osnici u Jesenice u Prahy. Aktuálně máme ve stáji 25 koní, pro ně hektar a půl výběhů, kolbiště 25×55 m a novou plachtovou halu. Průměrně 15 skokově zaměřených koní a poníků mám pro tréninky klientů bez vlastního koně.

Koncept mých tréninků je komplexní – projdete u nás celým procesem základního jezdeckého vzdělání od lekcí na lonži a budování balancu, přes tréninky vodění koně v prostoru, gymnastiku a základy skákání ale i třeba jízdy v terénu, dál postupujete přes pronájem koně, to je hodně oblíbená fáze zvlášť u slečen školního věku, ve které většinou splníme ZZVJ a začneme závodit, až po koupi a ustájení vlastního koně a další výkonnostní růst. A při tom všem děláme jezdcům full servis v pravém slova smyslu. Nedávno jsem se přistihla, jak automaticky házím do pračky neuklizené rukavice klientky, které už po té pračce vyloženě volaly. Jsme skoro rodina.:-)

Harmonogram práce je daný tak, že dopoledne jezdím pět koní, se kterými startuji na závodech, a od tří do sedmi nebo osmi večer je blok skupinových tréninků, kde trénuji s oporou skvělé instruktorky Terikouče. Víkendy patří lonžím a individuálním tréninkům začátečníků s instruktorkami, a jezdci s pronájmy užívají po protrénovaném týdnu zaslouženě vyjížděk. Jednou měsíčně k nám na soustředění jezdí Natálka Roučková, aby zrevidovala moji práci, motivovala nás všechny svou přítomností a posunula zase o kousíček dál. Pravidelná soustředění s ní pořádáme už čtvrtým rokem. Šestým rokem pořádáme letní příměstské tábory, ty jsou velmi oblíbené a probíhají celé léto každý všední den. V sezoně jezdíme každý víkend po závodech, od hobby po starty v zahraničí. No, jsme temperamentní tým:-)

A kdy vás napadla myšlenka se seniory?

Můj životní pocit je vděčnost. Jsem vděčná za možnosti, které mám, jsem vděčná za šanci dělat to, co mne naplňuje, jakkoliv je to někdy těžké. Umožňuje mi to společnost, ve které žijeme, a fér je dobro vracet. Hledala jsem svůj způsob dobrovolnictví, způsob jak poděkovat, a stále měla na paměti, že společnost je jen tak silná, jak dobře se stará o svůj nejslabší článek… Pak jsem poznala Táňu Kuchařovou (snad Ondra odpustí, že nevím přesně jak je to s tím příjmením po svatbě:-) ), jednou jsme si u ní doma daly pár skleniček vína, pobrečely si vzájemně kvůli těm, kdo už s námi nejsou… A zrodil se nápad terapie poníkem:-) Dál už to byla jen otázka kontaktů a mého nasazení, a ohlasy jsou nyní úžasné až dojemné…

S kým v tomto směru spolupracujete? Kolik koní máte pro seniory vyhrazeno a kterého si oblíbili a proč?

Máme několik zařízení pro seniory, která nás zvou k sobě anebo přijíždějí k nám, což se dá skvěle spojit i s prohlídkou stájí a bývá to veliká zábava. Ta sorta seniorů, které chřadne pouze tělo, ale mysl jede stále na plné obrátky a to s nadhledem člověka, který už je za kapitolou všedních starostí a her produktivního věku – ta je mimo jiné neuvěřitelně otevřená a vtipná:-) Naopak když vyjíždíme my, je to většinou za těmi, kteří jsou na tom hůře, nechodí nebo ani nesedí, nemluví nebo se vyjadřují jen ve slabikách apod. To je zase úplně jiná dimenze, a vyžaduje intuitivnější přístup.

Beru k seniorům poníky, jednak proto, že z nich nejde takový respekt, jednak proto, že babičky a dědečkové jsou shrbení, menší, na vozíčku – tak aby dobře dosáhli na koníka a mohli se pomazlit, přitulit. Nejoblíbenější je Trejsy, necelý metr vysoká bílá ponička našeho tříletého syna Ondráška, která je enormně klidná a přátelská. Miluje pozornost, miluje lidi, dává pozor kde má kterou nohu, nikam se nehrne, pamlsky bere něžně a hodiny se nechá česat. Jde ji krásně nastavovat u vozíčku anebo naopak o ní opřít špatně chodícího seniora a projít se společně s ním. Také se nechá vodit z vozíčku, to je další krásná věc, dává to i upoutaným na vozík křídla a pocit určité volnosti.

A je úžasná i z provozního hlediska – jde do schodů, nevadí ji hluk ani cokoliv co potká, kdyby se nám rozbilo auto věřím, že by neměla problém pokračovat třeba tramvají:-) Když se kolem ní shlukne skupinka seniorů můžu položit vodítko na zem – tiskne se k babičkám a dědečkům hlavou a krkem, krok nebo prudký pohyb ale neudělá. Je prostě skvělá. Příští rok si zaslouží nominaci v kategorii malý kůň roku.

Jak takové setkání probíhá?

Každé setkání je jiné. Základem je kontakt ruky s teplem koně – koně si senioři hladí, drbou, zaplétají hřívu, zkoumají kde má jaké fousky, nechávají si z ruky brát cukříky. Nejde ani tak o přesnou činnost, jako o možnost nechat se obklopit aurou, která z koně září. Stalo se, že dědeček 85 let téměř nepohyblivou rukou se dvěma funkčními prsty hladil Trejsy po plecích a říká ,,život je krásnej“ – a to jsou právě ty úžasné okamžiky, pro které to stojí za to. Prozářit den, zprostředkovat zážitek.

Možností co dělat je ale samozřejmě plno, od čištění a česání, přes asistování koněm při chůzi, procházku s vedením koníka z vozíčku, krmení pamlsky, polohování méně pohyblivého seniora na plochu těla koně, oblíbené je prosté objetí koně kolem jeho krku… A časté je povídání: kůň zvedá oponu, za kterou jsou vzpomínky na dětství, kdy byl tažný kůň v každé vesnici a naši senioři – tehdy děti si je kradmo chodili hladit. Vyplouvá z mlhy spousta a spousta zážitků…

Další způsob, jak se snažíme prospět, je účast na prodejních akcích pořádaných domovy seniorů pro veřejnost, kde vozíme na ponících děti a výtěžek zůstává domovu.

Doporučila byste takovou aktivitu i ostatním?

Myslím, že je to velmi smysluplný způsob, jak potěšit někoho, kdo o to opravdu stojí. Jak se podělit o tu královskou výsadu, kterou máme – o naše koně. Možná teď v duchu namítnete, že na to rozhodně není čas. Je to námitka logická, ale s pětadvaceti koňmi doma, dvěma desítkami jezdců na trénincích denně a s tříletým dítětem to jde, to je ověřené:-) Syn se už dokonce setkání se seniory účastní také, podává tvrdé rohlíky babičkám a dědečkům na vozíčku a rozumuje tak, že je to pro seniory mnohdy dvojitá terapie:-) A hlavně vnímá důležitost poselství angažovanosti pro pohodu slabších…

Co by měli mít za vybavení?

Poníka filantropa:-) a velkou dávku sociálního cítění a empatie… A rozhodně by se měli obrnit proti otrávení skeptiky, proti studu a podobným zábranám – ty už přestaly být podle mé zkušenosti ve světe seniorů relevantní. Takže hlavně adekvátní psychické vybavení a nastavení je důležité…

Co vám tato činnost dává, je pro vás nějakým přínosem?

Tato činnost mne nesmírně, nesmírně obohacuje a naplňuje – přejít velký parkur nebo vyhrát svou soutěž je radost a odměna za denodenní dřinu, ale vidět slzičku štěstí u babičky, která nezvládne vyjádřit už víc než pár slabik, to je magie… Jeden krátký příběh za všechny – při nedávném prvním setkání na novém místě babička vzala kartáč a začala šikovně čistit. Bylo vidět, že mívala cvik. Povídaly jsme si, měli doma koně, tažné valachy, byli kaštanoví a kulatí a babička je krmila a leštila před každou jízdou. Povídáme, fotíme se spolu, mazlí se s Trejsy a pak se dlouze loučí… Při odchodu mi pečovatelka říká ,,a víte, že paní nemluví?“ To je moment, kdy se ve vás zastaví svět, v hrudníku se rozlije teplo ikdyz navenek máte husí kůži… Koně léčí, boří zdi, zahání mlhu, taví bariéry.

Slzy dojetí ani nepočítám, hlavně při loučení jsou vždy v očích pečovatelů, seniorů, i my s manželem mohutně mrkáme. Slibujeme si se staroušky, jak se uvidíme příště, že půjdeme jezdit, že mi zafandí někde na závodech. Je to krásné, ikdyž místo těch plánů je realita taková, že při další návštěvě jsou někteří už na věčnosti… A já si pak říkám, že se tam jednou sejdeme, a budeme povídat o koních dál.

Závěrem chci moc poděkovat za přízeň všem, kteří jakkoliv podporují naše stáje Carrick Stables, a díky kterým jdeme další rok dál a výš. Bez vás by to nešlo. Díky. Adéla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *